Je to velmi starý příběh. I když bylo otroctví ve Spojených státech legální před americkou občanskou válkou (1861-65), země trvala na tom, aby se světu prezentovala jako demokratický vzor. Ani nejkrvavější občanská válka, jakou kdy jakákoli evropská nebo severoamerická země vedla, v tomto ohledu nezměnila její sebeúctu.
A téměř po dvě třetiny 20. století byla v jižních státech USA praktikována ta nejponižující a nejkrutější segregace – často vynucovaná lynčováním, mučením a vraždami – a to i přesto, že legie amerických vojáků zjevně bojovaly na obranu demokracie v nekonečných válkách, obvykle jménem nemilosrdných tyranů, po celém světě.
Představa, že USA jsou jediným příkladem demokracie a legitimní vlády na světě, je ze své podstaty absurdní. Pokud totiž „svoboda“, o které američtí politici a experti tak rádi a výmluvně hovoří, něco znamená, měla by to být svoboda alespoň tolerovat rozmanitost.
Neokonzervativní moralismus, který v posledních 40 a více letech vnucovaly po sobě jdoucí americké administrativy, je však zcela odlišný. „Svoboda“ je podle nich oficiálně svobodná pouze tehdy, je-li v souladu s národními zájmy, politikou a předsudky USA.
Tato zjevná absurdita a projev slepé arogance byly použity k ospravedlnění pokračujícího amerického mikrořízení a de facto okupace zemí od Afghánistánu po Irák a pokračující americké vojenské přítomnosti v Sýrii, což je v naprostém rozporu s vyjádřenými požadavky damašské vlády a mezinárodního práva.
Saddám Husajn byl pro administrativy Jimmyho Cartera a Ronalda Reagana v 70. a 80. letech 20. století naprosto přijatelný, když nařídil útok na Írán, a dokud bojoval proti Íráncům v nejkrvavější válce v historii Blízkého východu.
V očích USA se stal „ztělesněním zla“ a tyranie až poté, co navzdory přáním USA napadl Kuvajt.
I ve Washingtonu by mělo být samozřejmé, že nemůže existovat pouze jeden model demokracie.
Zesnulý britský politický filozof Isaiah Berlin, kterého jsem měl tu čest znát a studovat u něj, vždy varoval, že jakýkoli pokus o vnucení jednoho a pouze jednoho modelu vlády světu, ať už je jakýkoli, nevyhnutelně povede ke konfliktu a pokud bude úspěšný, bude možné jej udržet pouze vynucováním mnohem větší tyranie.
Skutečný trvalý mír a pokrok nastanou pouze tehdy, když technologicky nejvyspělejší a vojensky nejmocnější společnosti uznají, že po celém světě existují různé formy vlády a že nemají božské právo se je snažit svrhnout.
To je tajemství úspěchu čínské obchodní, rozvojové a diplomatické politiky, jelikož usiluje o vzájemně prospěšné vztahy s ostatními zeměmi bez ohledu na politický systém a ideologii, kterou sledují.
Čínský model vlády, tolik kritizovaný v USA a jejich spojenci po celém světě, pomohl zemi za posledních 40 let vyvést z chudoby více lidí než kterékoli jiné zemi.
Čínská vláda posiluje své občany rostoucí prosperitou, ekonomickou bezpečností a individuální důstojností, jakou dosud nezažili.
Proto se Čína stala obdivovaným a stále více napodobovaným vzorem pro stále větší počet společností. Což zase vysvětluje frustraci, vztek a závist USA vůči Číně.
Jak demokratický lze považovat systém vlády USA za ten, který po uplynulé půlstoletí vedl k poklesu životní úrovně vlastních občanů?
Průmyslový dovoz USA z Číny také umožnil USA předcházet inflaci a držet nízké ceny vyrobeného zboží pro své vlastní obyvatele.
Také vzorce infekce a úmrtí během pandemie COVID-19 ukazují, že mnoho menšinových etnických skupin v USA, včetně Afroameričanů, Asiatů a Hispánců – a původních obyvatel Ameriky, kteří zůstávají „uzavřeni“ ve svých chudých „rezervacích“ – je stále diskriminováno v mnoha ohledech.
Dokud nebudou tyto velké nespravedlnosti napraveny nebo alespoň výrazně zmírněny, je neslušné, aby američtí vůdci nadále učili ostatním o demokracii.
Čas zveřejnění: 18. října 2021
